Monte Cervino 4 478 m n. m.
Je sobota 2. 8. 2008 sedm hodin ráno. Budík nemilosrdně zvoní. Pro ty co vstávají v pracovní den o dlouhých třicet minut později je to šok, ostatní si jen libují. Ale co naplat, šupky dupky z pelechu, uvařit kafé, hodit něco za zub, vzpomenout co jsme ještě zapomněli a hurá na výlet. Po ránu ještě trocha pracovních povinností, Jožka si to nemůže odpustit ,,vorkoholik“, měříme jedny dveře. Dostáváme za to kabelu broskví, vyzvedáváme Ivoše a v plném počtu tři – Iveta, Ivoš, Jožka konečně opravdu vyrážíme směr Cervinia (11.00 hod).
Během jinak velice plynulé cesty nás téměř před koncem zastavuje italský carabinier se samopalem. Moc mile se netváří. Jožka mi opět nadává, že jsem jela určitě rychle . Nakonec je to jen běžná kontrola, mávne samopalem a jedeme dál do městečka Breuil Cervinia 2 090 m n.m. Dorážíme kolem druhé hodiny ranní, rychle najít nějaké neplacené parkoviště, je hned u lanovky, a hurá do pelechu.
Ráno nás probouzí sluníčko a jakési divné cvakání. Vylezeme ze stanu, horko jak sviňa a vedle nás si taloš vesele zapíná lyžáky, rychtuje se do kombinézy, čepice, rukavic, nahazuje na své ramena lyže a cupitá na lanovku. Na masivu Monte Rosa se vesele lyžuje.
My nahodíme bágly, kraťase a stoupáme k chatě Orione (2 802 m n. m.) po velmi pohodlné, ovšem nekonečné zásobovací cestě. U chaty za žgraň kuřátko a mažeme dál najít flek na stan, což se nám již v kamenolomu nakonec podaří. Dokonce nacházíme už předchystaný plac, jen trochu rozšířit a parádní poleženíčko. Necháváme si tu věci a už jen s mačkami na zádech a cepínem stoupáme na aklimatizaci do asi 3500 m n. m. Horská nemoc je svinstvo, hlavně ta hlava. Na doporučení zkušeným horolezcem panem Kmentem ze Šakvic si dáváme česnekové tablety, po kterých se nám výborně prdí a smrdí. Asi to mělo něco do sebe. Nikomu nebylo blbě a hlava taky v pohodě, na rozdíl od loňského výstupu na Mont Blanc. Zjišťujeme, že maček zatím potřeba není a tak je pro úsporu energie necháváme schované pod šutry a vracíme se ke stanu. Rozpustit těžce vydolovaný sníh, a do hajan.
Ráno je kruté, bohužel jen pro mě. Nemůžu vylézt ze spacáku, postavit se na nohy. Včerejší výstup v kraťasech se mi krutě vymstil. Sluníčko je na horách opravdu silné, i když nejste na sněhu. Totálně jsem si spálila lýtka, stehna a pod koleny. Vůbec nemůžu nohy narovnat, pokrčit už vůbec ne, každý krok je tisíc jehliček. Se slzami v očích se drápu ze spacáku. Na záchod musím téměř ve stoje, zlaté nepromokavé goráčové boty a kalhoty. Hlavou se mi dokonce honí, že nemám šanci jít dál, že to budu muset vzdát už tady dole pro neschopnost pohybu a pro svou totální blbost. Nakonec spáleniny trochu rozhýbu a vyrážíme. Cesta je krutá a každá přestávka ještě víc. Spáleniny ztuhnou, kůže se scvrkne a jsem zase v pr…, tady bych si dovolila malou radu; ,,mazat se, mazat se, úplně všude!“. Takové spálené záda, že se vám špatně spí, nemůžete si na ně sáhnout, obléct se, to je procházka růžovým sadem.
Konečně dojdeme k místu kde máme schované mačky a samozřejmě je nemůžeme najít, asi dobrých třicet minut zdržení. Ani nevíte jak rádi si je nasazujeme. Před námi asi 10 m široké sněhové pole a nad námi jeden neposedný kamzík, který se rozhodl, že nám cestu trochu ztíží a posílá dolů lavinu šutrů. Úspěšně nás mine a můžeme stoupat, tentokrát traverzem, dál.
Dostáváme se do sedla pod chatou Rif. J.A.Carrel (3 835m n. m.). Čeká nás dvojkové lezení (prej). Kluci se dostávají do vypečeného koutku, kterým to nejde nahoru, ale už ani dolů. Bejt o chlup pomalejší občas není na škodu, vesele je oblézám z leva, dělám štand a hážu záchranné lano. Poté se dostáváme ke konopnému lanu o průměru mé ruky a krásné hladké stěně. Luxusní ‘‘dvojkové‘‘ lezení.
Jožka udatně nastupuje, ale po dvou metrech couvá. S batohem to nepůjde. Bez něj už to docela jde. Zachraňuje nás cizí frend, který jak později zjišťujeme do cesty opravdu nepatří. Ten tam jen tak zapomněl jeden srb. Poté konopné lano překonává Ivoš, batohy a pak má maličkost. Též všichni úspěšně. Po chvíli vylezeme konečně k chatě Carrel, kde potkáváme zmiňovaného srba, hledajícího svého frenda. Na chatu pak dorazí ještě dva češi s českým horským vůdcem a tři francouzi. Jeden frantík je zraněný, obražené paty, modré kotníky a krev v uších. Odváží ho vrtulník. To docela zvedne morál.
Třetí den je špatné počasí – mlha, vítr. Ve 14.00 hod si jdeme zkusit aspoň kus cesty, ať to zítra ubíhá. Docela těžká orientace. Vracíme se po 4,5 hodinách a zjišťujeme od českého vůdce, že to co jsme šli dnes tři hodiny, musíme zítra zvládnout maximálně za hodinu a půl. Na noc dorazí další horolezci.
Čtvrtý den – středa – vstáváme ve 4 hod., tentokrát to není problém díky chrápající společnosti. Zhruba v půl páté vyrážíme. S sebou táhneme jen mačky, cepíny, vodu, tyčinky a to co nesmí nikdy chybět, toaletní papír. Ještě vsuvka, na chatě je skvělý záchod, který vrací toaleťák spotřebiteli zpět, když si nedá majzla.
Dostáváme se k místu, kde jsme to včera otočili a čeká nás pěkné lezení na vrchol Pic Tyndall 4 241 m n. m., na který vylézáme kolem půl deváté.
Jsem úplně vyflusnutá, a když vidím co nás ještě čeká, téměř to vzdávám. Malá svačina ze mě dělá zase hrdinku a můžeme pokračovat. Před námi celkem nevinný hřebínek na šířku nohou a na každou stranu asi dvou kilometrový sráz. Samozřejmě pěkně zasněžený a bez jištění. Občas někde vykoukne šutr, ze kterého se snažíme udělat aspoň nějaké postupové jištění. Hřebínek ale není jen taková procházka po rovince, je to spíš jeden vrcholek za druhým. Nahoru a dolů slanit, pokud se vám podaří najít jištění. Celkem krátká vzdušná vzdálenost 400m se mění na dvou hodinový postup. Na posledním z vrcholků hřebínku si Jožka, který šel udatně celou cestu první, sedá a nastává chvíle (5 min) mlčení a hlubokého vnitřního boje.
Vzhledem k tomu, že hlásí odpoledne změnu počasí, a že úsek, který jsme měli dát max. za 4hod, jsme dali za 5,5, navrhuje sestup. Není to vůbec jednoduché rozhodování, když před sebou vidíte posledních 200 výškových metrů, ve stěně lidi a zatím nádherné azuro. Jsou to ještě ale minimálně dvě hodiny poctivého lezení. Navíc víme, že se dnes nikdo nevrací stejnou cestou, ale směr Švýcarsko (údajně daleko lehčí sestup, který ovšem musíte znát). Nakonec nejsme proti, stejně toho máme všichni plný brejle, tak tedy otáčíme a volíme cestu ústupu. Loučíme se pod vrcholem s vrcholem a mažeme dolů.
Po dvou hodinách sestupu se už valí mlha a první sněhové vločky. Nevyhneme se ani kroupám. Na mokré skále to pěkně klouže. Udělali jsme dobře, přestává nám to být líto, uvědomujeme si sílu přírody. Dostáváme se k bivakovací chatě Carrel 3 835m n. m., rozpouštíme sníh na cestu, balíme věci a rychle dolů k autu. Na další den má být počasí ještě horší, tak není na co čekat. Při sestupu vidíme na protějším kopci lavinu. Malou, hezkou, hlučnou a naštěstí úplně osamocenou od lidí. Dostáváme se ke schovanému stanu, startujeme tentokrát hůlky a šupky dupky dolů. K autu se po nekonečných serpentýnkách dostáváme totálně vyčerpaní a hladoví ve 22.00 hod. Zachraňují nás fazole.
Ptáte se na hygienu? Nic moc, jen pár vlhčených kapesníčků. Takže s nadšením vítáme ledový horský potok, do kterého bych doma nestrčila ani nohu.
Čtvrtek ráno. Co s načatým výletem? Přece nepojedeme hned domů. Vyhrálo lezení v Arcu, je to po cestě a mají tam levné lezečky, ty nám totiž chybí k dokonalosti (jsou doma ve skříni). V Arcu potkáváme Yarricu a Honzu z Hrušovan, kteří úspěšně přelezli cestu Another day in paradise 7- (Bergel, Pizzo Badile). Zalezeme, sice žádné prásky, tělo je unaveno, vykoupeme se v Lagu, dáme pivko vínko a můžeme spokojeně razit domů.
Tak asi takhle vypadal náš výlet. Všichni tři už se těšíme na další pokus. Příště nebudu šetřit opalovacími prostředky, ještě 14 dní se mi nohy loupali. Možná také zvolíme jinou sestupovou cestu a na bivakovací chatu Carrel s sebou nepotáhneme skoro nic. Je perfektně vybavena.
Hore zdar Iveta
