Slavný turnaj v bowlingu by nám záviděl i pan Lebowski… Většina příslušníků věšáku byla poznamenána úspěšným zapíjením syna lezce roku Michala Gilániho – Martínka. Nutno dodat, že Martínek bude po celý svůj život určitě zdravý jak ryba. Věšáci se jako stíny doploužili pomalým mátožným krokem na nádraží v Břeclavi, odkud se jednofázově odjelo do Hodonína. Vlastně dvoufázově, protože Peťa Ižo v zápalu spěchu chvatně vyběhl na jiné nástupiště a my mu jen mohli zamávat PÁ PÁ. Bowlingová herna Merlin nás přivítala vlídně – čepovaným pivem stupně deset. Jen někteří (nebudu jmenovat Miru) si dali tradiční černý čaj. Postupně přicházeli soupeři z Hradiště a spolu se Svištěm přisvištěl Pólo. Litý souboj mohl začít. A začal. Koule lítaly vzduchem a kuželky se pod jejich údery tříštily na padrť. Zkrátka síla lezce je síla lezce… Snad jediným problémem bylo, že nás bylo moc a drah málo. Holt se budou muset v Hodoníně chytnout za nos, sáhnout do kapes a přistavět nám dráhy nové. Jak čas ubíhal (běžel zatraceně rychle, parchant jeden, asi sežral doping), zůstaly ve finále dvě dvojice. Holky věšačky (Jana s Luckou) a holky hradišťačky. Hradiště to psychicky nevydrželo a v zásadním okamžiku zcela úmyslně přešláplo startovací čáru, čímž se vlastně bídně vzdalo našim skvělým hráčkám, které za odměnu vyhrály své první koule (na petanque). Následovala bujará oslava u hranatého stolu plného dobrot z vína a ostatních léků na tělo i mysl… Cesta vlakem domů se nesla dál ve znamení sportu. Petanquové koule bylo třeba vyzkoušet a zjištění, že ulička ve vagóně může sloužit jako hřiště bylo příjemné. Obligátní břeclavská nuda nás přinutila k rozchodu. Někdo jel domů a někdo si šel pochutnat na svařáku do solidní kosy před Pixlu…aby ho na druhý den skolila zákeřná choroba (že Martine?) 🙂
Peťa
